Co když to nepochopí, raději to nebudu otevírat.

Žádost o zvýšení platu. Rozchod s partnerem. Předat někomu kritickou zpětnou vazbu. Odmítnout blízkého, když potřebuje pomoc, protože zrovna mu pomoci nemůžeme, nedokážeme či dokonce nechceme. Čelit nedůstojnému nebo zraňujícímu chování. Nesouhlas s většinou ve skupině. Omluva či prosba o odpuštění. 

V partnerství, ale také v práci, na chodbě se sousedy, v obchodě, každý den čelíme nebo se vyhýbáme citlivým rozhovorům. Některá témata jsou citlivá ze samé podstaty, sexualita, rasa, politika či náboženství. Jiná se dotýkají našich jedinečných zkušeností a ty nás formují, jak se k citlivým tématům stavíme.  Avšak nejen v partnerském vztahu je důležité citlivá témata otevírat, jelikož jsou nevyhnutelnou součástí našich životů. 

Citlivá témata jsou taková, u kterých předpokládáme nesouhlas druhé strany, rozzlobení, zranění, nebo prostě jenom tušíme,
že to bude pro nás, i toho druhého těžké.

U těchto témat očekáváme, že jejich průběh bude náročný a výsledek nejistý.  Každý den tak stojíme před rozhodnutím, jestli se těmto tématům postavíme čelem, nebo se jim vyhneme. Před každým takovým rozhodnutím v partnerském vztahu, zvažujeme, zda má cenu dané téma do vztahu přinášet a zda nevyvoláme pouze zbytečné napětí. Uvnitř ale tušíme, že když téma neotevřeme, budeme se cítit podvedeni sami sebou, zraněni a taky že nedokážeme sami sebe a své potřeby před druhým obhájit. Frustrace v nás pak může narůstat a bereme tím sobě i druhému příležitost situaci zlepšit, protože ten neví, že se v nás „něco“ odehrává.  

Jinými slovy při zvažování otevření citlivého tématu máme zejména strach z toho, jak na to zareaguje druhá strana. Bojíme se, že druhému ublížíme, že to nepřijme, že budeme zesměšnění, odmítnutí. Přirozeně máme zakořeněno, že v momentě, kdy budeme s něčím nespokojeni, můžeme přijít o svou sociální jistotu, o svou pozici mezi druhými. Proto pro nás není úplně přirozené se do takových situací pouštět a je to pro nás těžké a riskantní. Právě kvůli těmto strachům se citlivým tématům vyhýbáváme a otevíráme je až v momentě, kdy už nemůžeme jinak. Jenže to už nejde o jednu nevinnou situaci, kde si potřebujeme vyjasnit postoje, nýbrž o nepříjemné téma, které má daleko větší dopad než původní téma. Nenaservírujeme totiž druhému jen tu konkrétní situaci, ale přidáme mu i nahromaděnou frustraci a naše nepříjemné pocity od doby, co jsme to pozorovali prvně. 

Na tom, jakou máme ve vztahu tzv. vztahovou kulturu, může záviset právě to, jak dokážeme citlivá témata otevírat.

Na začátku vztahu, když se vídáme a začínáme randit, nastává kromě krásných chvil také období nejistoty, kdy si klademe velkou spoustu otázek. „Cítí k nám partner to samé? Děje se to mezi námi opravdu? Nejdeme na to moc rychle? Myslí to s námi ten druhý vážně?“ Pro vztah je však nanejvýš užitečné tuto nejistotu pojmenovávat, a vyjasňovat si všechny neznámé mezi námi. A právě naším chováním na začátku vztahu se formuje vztahová kultura. Jaká asi bude, když od začátku vztahu se bojíme druhého konfrontovat, a naopak, co posilujeme, když umíme brzy mluvit o těžších věcech? 

Někteří se mohou stydět sdělovat tomu druhému, co jim vadí právě ze strachu z reakce,  a tak raději mlčí a čekají, jak se to vyvine. Ať už je to proto, že nechceme vyvolávat nepříjemnou atmosféru, nebo že se snažíme ještě na začátku vztahu vypadat tolerantně a celkově lépe, zaděláváme si na právě takovou vztahovou kulturu, ve které se věci „přecházejí“ a nemluví se o nich. Vědomě nad tím nepřemýšlíme, ale tato malá zranění si pak neseme dál ve vztahu. Ta se postupně hromadí a konflikty na sebe nenechají dlouho čekat. 

Zdravou vztahovou kulturu vytváříme právě tím, že se dokážeme o citlivých tématech na začátku vztahu bavit, že pojmenováváme ožehavá místa, že se dokážeme vymezit a pracovat se svými hranicemi, že se učíme sdělovat si své preference, že spolu nesouhlasíme a respektujeme to. To samé je ale důležité udržovat i dále ve vztahu. Sdělovat si v průběhu, jestli nám je ve vztahu dobře, jestli se cítíme naplnění a napojeni na toho druhého. Je správné se druhého ptát, jestli se jeho představy o budoucnosti nemění, nevyvinuly se jinak. Když se nám tato komunikace daří, budujeme ve vztahu bezpečí a zájem o druhého. Existují dva typy bezpečí ve vztahovém kontextu – bezpečí v interakci, kdy se cítíme být otevření, autentičtí a dokážeme o klíčových otázkách ve vztahu mluvit. Druhým typem bezpečí je bezpečí v závazku, kdy máme jistotu a víru ve vztah. Tzn. víme, že i když toto téma otevřeme, náš vztah neskončí. 

A co když si teď říkáte: “Hmm, tak to už jsme v háji. To už jsme na začátku pohnojili a teď už je naše norma o věcech nemluvit.”? Ano, je to náročnější, ale pořád se to dá, když máme oba zájem a trpělivost to zkoušet. Pokud ve vztahu již jsme a nejsme na rozebírání citlivých témat zvyklí, je dobré jít na věci pomalu, postupně a otevírat pro začátek méně „výbušná“ témata. Můžeme si třeba téma a povídání naplánovat s partnerem, zkoušet témata nadhazovat a pozorovat, jestli se druhý chytne. Nebo můžeme povídání spojit s nějakým hezkým programem a začít si povídat naopak o tom, co se nám ve vztahu líbí, co nám funguje. Můžeme to brát jako určitou pozvánku ke konverzaci. Není vždy možné téma pouhou pozvánkou ke konverzaci otevřít, někdy nás ovládnou naše emoce a zatarasí nám cestu. Ale je velmi důležité otevírat citlivá témata ještě ve chvíli, kdy z nich ještě nejsou ta „výbušná“ a „emocemi zatěžkaná“. Pomůže nám to vytvořit si zkušenost, že mluvit o našem vztahu, našich potřebách, nemusí nutně znamenat problém“. 

 Citlivá témata totiž nejsou problém! Citlivá témata jsou příležitost ke sblížení, k napojení se na sebe,
a mohou tak případným konfliktům naopak předcházet.

Jak se to daří vám?