Mít pravdu nebo být laskavý k druhému?
Co potřebujeme udělat, abychom se sebe zase dotkli? Co můžeme udělat proto, abychom se na sebe zpátky napojili?
Je těžké klást si takové otázky, když se cítíme zraněni tím druhým. Ve chvíli, kdy prožíváme bolest způsobenou našim partnerem, se naše myšlenky upínají k hledání motivů, proč to udělal/a. Čím jsme si to zasloužili? Proč nám to dělá? Proč proboha po tom všem, co jsme spolu prožili, to má ten druhý zapotřebí? Cožpak neví, že tohle mi nejvíc ubližuje? To mne vůbec nezná?
To může vést k postupnému přesvědčování se, že to nefunguje, že nás ten druhý nemá rád, že si to nezasloužíme. S každým dalším zraněním nás tyto myšlenky napadají rychleji, a po určité doby se z nich stanou automatismy.
Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, kdy se sami zmítáme v emocích. Nechceme, aby nás to bolelo víc, a tak se snažíme chovat vůči partnerovi jinak. Začneme se oddalovat od partnera a stavět kolem sebe zdi. Ten druhý mnohdy ani nerozumí, co přesně se děje, cítí však naše odcizení, čímž zraňujeme zpětně našeho partnera zase my. Vzdalujeme se a přestáváme si vzájemně rozumět. Stojíme naproti sobě a marně si vzpomínáme na důvody, proč jsme se dřív milovali.
Možná se v tom poznáváte, nebyli byste sami. Podobné strategie lidé běžně využívají, když prožijí v partnerství velké zranění, třeba dlouhodobý nedostatek zájmu ze strany partnera, mimomanželskou nevěru, apod. Častým důsledkem je pak jistá emoční rozpolcenost, kdy balancujeme mezi otřesenou romantickou představou a cynismem, do kterého se halíme, abychom se ochránili.
Jedna část nás samotných říká: “Jsem zraněná/ý, ublížil/a jsi mi, ale pořád Tě miluji. Hledám cestu, jak zpátky k Tobě”, zatímco ta druhá si může říkat: “Když Ty, já taky. Nebudu na Tebe brát ohled a budu si taky dělat, co chci já”. Nehledě na samotné chování, takovými myšlenkami spouštíme nebezpečnou hru na viníka. Pouštíme se do vzájemného obviňování, obhajování, kdo trpí víc, a kdo za to víc může. Vytváříme si komplexní příběh, ve kterém každý náš přestupek je ospravedlněný prohřeškem toho druhého a mluvíme spolu jen proto, abychom přesvědčili toho druhého o naší pravdě.
Bohužel taková hra nemá vítěze, jen dva poražené.
Dva poražené milence, kteří se milovali, a možná stále milují, ale přes vlastní zranění se jim nedaří naslouchat tomu druhému, porozumět mu a zajímat se o to, co prožívá. Protože nedokážeme zároveň slyšet toho druhého a přitom mít pravdu. Jestliže je pro nás zachování partnerství důležité, je třeba víc naslouchat.
Právě naslouchání je jedna z cenných dovedností spokojených dlouhodobých vztahů.
Naslouchat tomu druhému však neznamená, že s tím druhým musíme vždycky souhlasit. Na začátku stačí naše ochota vydržet a otevřeně se zajímat o toho druhého.
Prvním krokem je dát druhému prostor a čas přemýšlet a sdílet. Dalším a pravděpodobně nejtěžším krokem je zdržet se soudů. Je to umění zdržet se vlastních komentářů, kritiky a hodnocení myšlenek toho druhého, a proto nejúčinnějším nástrojem je mlčení. Jen když se naše mysl ztiší, můžeme opravdu projevit zájem o toho druhého a naslouchat mu. V neposlední řadě je pak důležité hledat způsob, jak propojit to, co slyším, s tím, co se děje uvnitř mne. Následující otázky nás mohou nasměrovat správným směrem.
- Rozumím tomu, co mi druhý říká?
- Je něco, co potřebuji lépe vyjasnit?
- Dokážu chápat jeho/její pocity?
- Co se děje se mnou?
- Jaké pocity mám, když ji/ho poslouchám?
A pak je třeba, abychom reagovali, sdíleli, co se v nás děje, jak se cítíme a snažili se, aby nás ten druhý také pochopil.
Právě tím, že jeden z nás upozadí potřebu mít pravdu, a začne poslouchat toho druhého, můžeme přerušit vzájemné obviňování a vytvořit mezi námi most, spojení, které nám pomůže se zase vzájemně potkat.
