“Za mnoha našimi trápeními a problémy, které se nám v životě (mnohdy periodicky) opakují, se skrývá často přehlížená skutečnost – nemáme se moc rádi. Říkáme sami sobě ty nejhorší věci. Odmítáme pro sebe udělat něco dobrého. Kritizujeme se a nemáme s našimi chybami soucit. Všechno jsme měli vědět, udělat správně a být neustále šťastní. Kvůli pošramocenému vztahu k sobě máme tendenci se zaplétat do nešťastných vztahů, setrvávat v nenaplňujících zaměstnáních, postrádat důvěru v sebe sama a své kompetence, a tím se odkázat mnohdy k nešťastnému či úzkostnému životu.”

“Nestalo se to ze dne na den. Dávno předtím, než se objevil ten tíživý pocit vnitřního neklidu, se tvořily základy této robustní šablony, do které jsme dorostli skrze mnoho potvrzujících událostí a situací. Možná to byl hlas rodiče, který se nám zvnitřnil, možná chování dospělých, jehož jsme byli svědky a špatně jsme si jej interpretovali, možná zraňující poznámky spolužáků na náš vzhled, kteří udali tvar naší šablony, a tím nám postupně vtiskli nekompromisní myšlenku, že v nás musí být něco špatně, že jsme zkažení, nepovedení či méněcenní.”

“Čím víc se pak v životě přizpůsobujeme očekávání ostatních, tím víc se odcizujeme od sebe samých. Zotročujeme sami sebe neustálými pochybnostmi a přemítáním nad tím, jak nás vnímají druzí, co máme udělat, abychom jimi byli přijati. V takovém případě nedáváme ostatním ani možnost nás skutečně poznat, a zároveň se ani my necítíme v takových vztazích plně přijímáni a svobodni. Toto naše chování bývá spojováno s našimi přesvědčeními o tom, co by se „mělo a nemělo“, tedy jak bych měl/a ideálně vypadat, co bych si měl/a myslet či s kým bych se měl/a stýkat…”